V krčmě U Tchoře bylo narváno k prasknutí. Vzduchem se nesla vůně pečeného selete a Willymu se na něj sbíhaly sliny. Na večeři však nebyl čas. Místo toho seděl v rohu místnosti a poslouchal další nudnou historku jiného půlčíka. Zároveň sledoval muže v kněžské kutně, který seděl opodál. Byl hubený, vysoký a prošedivělý. Na rozdíl od svých společníků nebyl ozbrojen. Měl jen tornu, kterou si však pečlivě hlídal, a zvláštní prsten na pravé ruce. Právě ten Willyho nenechal na pochybách. Určitě to byl Člověk, na kterého zde již několik dní čekal.„Promiň, Siky, hned jsem zpátky,“ pronesl Willy chvatně a zvedl se od stolu.

„Není problém, taky si musím něco zařídit,“ odvětil druhý Půlčík. Willy se zatím blížil k mohutnému obrovi u výčepu. „Hej, Naru,“ zavolal Willy na obra. Mohutnému tvorovi chvíli trvalo, než si toho vůbec všiml. „Rád tě zas vidět!“ zachrochtal poté zvesela. Nebylo divu, Willy mu totiž posledních několik večerů platil všechno pití. A že to nebyla vůbec levná záležitost. Naštěstí peníze nebyly nikdy Willyho problém. „Naru, znáš támhletoho chlapa?“ zeptal se Půlčík a nenápadně ukázal na kněze. „Říkal, že zná tvou mámu a že má oči jako šilhavá koza. Proč o ní tak škaredě mluví?“ zeptal se nevinně a upřel na něj své pomněnkové oči.

Obrovi chvíli trvalo, než pochopil, co mu Willy vlastně říká. Poté se podíval na starého kněze a zakroutil nevěřícně hlavou. Nezdálo se, že by o něj KLERIK jevil nějaký zájem. „On?“ zeptal se pochybovačně. Willy nahodil ukřivděný výraz, který dokázal přesvědčit každého: „Copak bych ti lhal?“ Zmatený obr tentokrát dlouho nepřemýšlel. Chopil se svého kyje a vyrazil si vyjasnit situaci přímo ke zdroji.

„Cos ty říkat o má matka?!“ zaduněl hromovým hlasem a rozrazil palicí stůl, až jeho kusy létaly všemi směry. V hospodě nastal chaos. Ochranka mnicha se vrhla na obra a ten rozpoutal svým kyjem hotovou apokalypsu.

Kdesi opodál se na zem vylil olej a začalo hořet. Hosté ječeli a rvali se jeden přes druhého ke vchodu. Willy se s nimi protlačil těsně kolem bojující skupiny a pak zmizel v uličkách města. Zastavil se teprve u hradeb. Zpod tuniky vytáhl ukradenou tornu a usmíval se. Až do chvíle, než ji otevřel. „Sakra!“ zařval. Někdo ho předběhl.